Historie FJ

Němečtí parašutisté za 2. světové války

 

Historie německých výsadkářů se začíná psát v roce 1933, kdy vznikla speciální jednotka pruské zemské policie, která brzy dosáhla síly pluku. Vznikla na Göringův popud a byla označena jako Regiment General Göring (RGG). Od roku 1934 byla tato jednotka používána nejen k nárazovým policejním akcím, ale také ke strážní službě na letištích, kde bylo tajně budováno vojenské letectvo. 1

   V říjnu 1935 byl celý pluk reorganizován a zařazen do svazku Luftwaffe. RGG vytvořil nové oddíly protiletadlového dělostřelectva, zatímco ze tří pěších praporů vznikla strážní jednotka a čtvrtý (IV./RGG) pod velením majora Bräuera se postupně měnil na výsadkový.

   Oficiální vznik německých parašutistů je datován 29.1.1936. Toho dne vydal Říšský ministr letectví a vrchní velitel Luftwaffe Hermann Göring rozkaz kterým zřizuje tento nový druh vojska. 1. února 1936 je ustanovena výcviková jednotka na letišti Stenal, který se stal základnou německého parašutismu. Výcvik začal 4. května 1936.

   Koncem roku 1936 se do Stendalu přemístil IV. prapor. První veřejné vystoupení parašutistů se uskutečnilo 4.10.1936 na manévrech Wehrmachtu u města Bückenburg.

   Wehrmacht nechtěl zůstat za letectvem pozadu a pustil se do formování vlastní parašutistické jednotky. 1. dubna 1937 byla zformována parašutistická pěší rota pod velením npor. Zahna a umístněna do Stendalu.

   První konkrétnější zprávy o vojenském nasazení německých parašutistů existují až z manévrů Wehrmachtu v září 1937 v Meklenbursku. Parašutisté naznačili v týlu “nepřítele” provedení několika destrukcí a překvapivých přepadů odloučených velitelství a štábů. Podrobnější informace o této akci bohužel chybějí.

   1. dubna 1938 byl parašutistický prapor vyjmut z rámce RGG a byl přejmenován na I. prapor 1. parašutistického pluku (I./FJR 1.). Tento prapor se pak stal základem nově budovaného parašutistického pluku.

 

Květinové války

Při obsazení Rakouska v březnu 1938 německá armáda poprvé využila parašutisty při obsazování letiště Wagram u Vídně. Rovněž bylo rozhodnuto vyslat letouny s výsadkáři do Štýrska. Na letišti v Thalerhofu přistálo 60 transportních letounů s padákovými myslivci. Ve městě Graz provedli přehlídku před zemským hejtmanem.

   Rozkazem z 15.3.1938 došlo k reorganizaci armádní roty parašutistů a jejím rozšířením vznikl parašutistický prapor Wehrmachtu. Velel mu major Heidrich. 21. a 22. června se tato jednotka zúčastnila námořních manévrů, při kterých provedla seskok na ostrov Borkum.

   Po obsazení Rakouska bylo na řadě Československo. Přípravy na Fall Grün (napadení ČSR) vedly v roce 1938 k zřízení 7. letecké divize, která byla složena z parašutistických praporů armády a Luftwaffe.

   1. července 1938 převzal velení této parašutistické jednotky generálmajor Student. Student dokázal v poměrně krátkém čase z této jednotky vytvořit elitu německé armády.

   V posledních fázích příprav útoku na ČSR se objevily i plány na výsadkovou operaci většího rozsahu, která měla být provedena v týlu linie těžkého opevnění na severní Moravě, v oblasti Bruntálu, aby podpořila frontální útok 2. Runstedtovy armády směrem na Olomouc a Brno. Operaci měla provést 7. letecká divize. Jednotky 1. pluku nebyly dost silné (v září 1938 byly bojeschopné jen tři prapory) a tak musely být doplněny leteckou pěchotou. 16. pěší pluk proto absolvoval výcvik pro vzdušně výsadkové jednotky. Bojová připravenost měla být dosažena k 30.9.1938, bojové akce mohly být zahájeny kdykoliv po tomto datu.

   V září 1938 se uskutečnily zatím největší manévry v historii Luftwaffe u Jüterbogu. Zúčastnily se jich všechny jednotky 7. letecké divize a Student byl s jejich bojovou připraveností spokojen

   Nakonec Německo získalo československé pohraničí bez boje. Po přijetí mnichovského diktátu začala československá armáda pohraničí vyklízet. Německý generální štáb si pravděpodobně nechtěl dát ujít příležitost provést experiment, který měl přinést cenné zkušenosti.

   Cvičná výsadková operace, u nás známá jako operace Bruntál, proběhla 7. října 1938. Improvizovaná přistávací plocha byla v polích jižně od Starého Města, asi 3km východně od centra Bruntálu.

   Během operace nebyly provedeny výsadky na padácích, ale vojáci byli vysazeni z dopravních letounů Ju 52 na improvizovaném letišti. Cvičení představovalo největší výsadkovou operaci ve střední Evropě před vypuknutím druhé světové války.

   Prvního ledna 1939 předala armáda Heidrichův prapor parašutistů 7. letecké divizi a dala souhlas k tomu, aby 22. pěší divize byla vycvičena jako divize letecké pěchoty (22. Luftlande Infanterie Division).

 

   Během polského tažení nebyli parašutisté nasazeni. Předpokládaly se výsadky k obsazení významných mostů přes Vislu, ale rozkaz k akci nepřišel. Místo toho byli využiti k hlubokým průnikům do nepřátelského týlu, k podpoře pěchoty a k zabezpečení letišť, která byla pro vojenské letectvo životně důležitá.

 

Tažení na Západ

9. dubna 1940 Němci vtrhli do Skandinávie. V operacích, kde klíčovou roli hrál čas, byly parašutistům svěřeny důležité úkoly. V Dánsku seskočili u Storstromského mostu, na cestě do Kodaně. Obránci byli většinou překvapeni ve spánku a bez odporu se vzdali. V Ålborgu zajistili bez boje obě polní letiště, která se u města nacházela, a která byla důležitá pro zajištění vzdušného koridoru do Norska.

   Obsadili dva významné prvky v systému obrany Norska – letiště Sola u Stavangeru a Fornebu u Oslo, která udrželi do příchodu posil.

   14. dubna se vylodili Britové v přístavech Namsos a Molde a bylo nebezpečí, že proniknou do jižního Norska, kde se spojí s jádrem obklíčené norské armády. Její velitel, generál Ruge, měl svůj štáb v malém městečku Dombas ve středním Norsku, 150 km severně od německých frontových linií. Parašutisté pod velením npor. Schmidta dostali rozkaz Dombas obsadit. Po seskoku v neznámém hornatém terénu, kde se mnoho parašutistů při seskoku zranilo, se následně němečtí vojáci bránili pět dní v obklíčení značně silnějšímu nepříteli.

   U Narviku byla vysazena rota majora Walthera, aby posílila obklíčený pluk 3. horské divize. 13. června byly dvě čety padákových myslivců vysazeny v nejsevernějším přístavu Tromsø. Norsko kapitulovalo 10. června.

   10. května 1940 zahájily Německé ozbrojené síly útok na Západní frontě. Von Bockova armádní skupina B zaútočila současně na Holandsko a Belgii, útok byl veden ve směru Liege-Maastricht až po Nizozemí. Předvojem byl Studentův výsadkový sbor, který se skládal ze 7. letecké a 22. divize letecké pěchoty.

   Klíčem k prolomení belgické obrany bylo vyřazení pevnosti Eben Emael. Pevnost kryla mosty přes Albertův kanál a řeku Moselu.

   Útok na Eben Emael a mosty přes Albertův kanál provedl překvapivým útokem za využití kluzáků úderný prapor 1. parašutistického pluku pod velením kapitána Kocha. 10. května ráno odstartovaly z letišť v okolí Kolína nad Rýnem letouny Ju 52 táhnoucí kluzáky DFS 230. Čtyři skupiny německých výsadkářů, útočící na tři mosty přes Albertův kanál a na pevnost Eben Emael, byly pojmenovány: STAHL, BETON, EISEN a GRANIT. Jeden z mostů byl sice zničen, ale jinak slavili výsadkáři úspěch. Adolf Hitler osobně dekoroval důstojníky Kochova oddílu Rytířskými kříži.

   Během útoku na Holandsko velel generálporučík Student pozemním akcím obou divizí. I když hlavní útok Němců byl namířen proti Belgii, obsazení Holandska mělo zabezpečit německé pravé křídlo. Přes řeky Waal, Mosela a Rýn vedly pouze tři přechody, a to u Moerdijku, Dordrechtu a Rotterdamu. Tyto mosty musely být obsazeny a výsadkáři je museli udržet do příjezdu 9. obrněné divize, které pak měla obsadit Rotterdam.

   V Moerdijkuseskočil II. prapor 1. pluku kpt. Pragera současně na obou koncích 1400 metrů dlouhého silničního a železničního mostu a po krátkém boji mosty obsadil.

  V Dordrechtu sice I. prapor 1. pluku také most obsadil, ale Nizozemci okamžitě podnikli řadu protiútoků a způsobili výsadkářům těžké ztráty.

   První prapor 2. pluku měl za úkol obsadit letiště v okolí Haagu a připravit je pro výsadek letecké pěchoty. Parašutisté však byli vysazeni na nesprávných místech a nebyli schopni splnit svěřené úkoly. Na letišti Valkenburg se obránci udrželi a letouny s leteckou pěchotou přistávaly pod palbou. Dopravní Junkersy zde utrpěly těžké ztráty.

   Na Ypenburgu a Ockenburgu se také nedařilo a Luftwaffe takto ztratila za jediný den více než sto dopravních letadel. Když to velitelství zjistilo, rozhodli se další výsadky v okolí Haagu zastavit. Letecká pěchota určená pro Ypenburg a Ockenburg byla přesměrována na Waalhaven, kde měla posílit výsadkáře bojující na předměstí Rotterdamu. Druhého dne Němci zcela ovládli vzdušný prostor.

   11. května Němci prolomili Peelovu linii a  situace se podstatně změnila. Večer 13. května dorazily do Rotterdamu předsunuté jednotky 9. divize a vyčerpaní výsadkáři mohli být vystřídáni.

   Během bojů o Rotterdam generál Student utrpěl průstřel hlavy, pravděpodobně příslušníkem jednotky Leibstandarte SS Adolf Hitler. Zranění jej vyřadilo ze služby na devět měsíců.

   Celkový úspěch vyvážil těžké ztráty které Luftwaffe utrpěla a potíže s nahrazením zničených dopravních letadel byly důležitým faktorem při odkladu invaze do Anglie v létě 1940.

   Po úspěších v Norsku, Dánsku, Belgii a Holandsku, a po porážce Francie, začali Němci připravovat operaci Seelöve, invazi do Velké Británie. Uvažovalo se že 7. letecká divize bude vysazena v okolí Folkestone, Doveru, pohoří Dartmoor. Záměrem generála von Rundstedta bylo po získání vzdušné převahy nasadit 7. a 22. divizi mezi Folkestone a Hythe. Poté se měla vylodit 9. obrněná divize a zaútočit na Cantenbury. V poslední verzi prosazované Studentem se uvažovalo o okolí Lyminge a Hythe. Parašutisté měli vytvořit prostor pro výsadek letecké pěchoty, která pak měla postupovat na Folkeston a Canterbury. Německé letectvo však vzdušný prostor nad Británií neovládlo.

   Od června 1940 do února 1941 byla 7. letecká divize důsledně reorganizována. V lednu 1941 byl vytvořen XI. letecký sbor a Student byl jmenován jeho velitelem. Tvořily ho 7. letecká a 22. divize letecké pěchoty, nově vytvořený 3. pluk padákových myslivců a parašutistický útočný pluk, dvě bombardovací eskadry zvláštního určení a nově založená vzdušně výsadková eskadra (LLG 1) vybavená kluzáky.

 

Řecko a Kréta

Italský útok na Albánii a Řecko měl za následek zvýšenou aktivitu Britů v této oblasti, a v březnu 1941 došlo v do té doby proněmecké Jugoslávii k převratu. To byl impulz, který Hitler potřeboval k zahájení plánu Marita, útoku na Balkán. 6. dubna 1941 Němci napadli Jugoslávii a 8. dubna Řecko. Jugoslávie kapitulovala 18. dubna a Řecko vydrželo o pět dnů déle. Britský expediční sbor musel ustoupit na Peloponés. Odtud měli být Britové evakuováni. Jediná cesta vedla po mostě přes Korintský průplav. Jeho obsazení by nejen odřízlo ústup velké části britských jednotek, ale umožnilo by také německým motorizovaným jednotkám pokračovat v pronásledování ustupujících Britů.

   Útok měl provést I. a II. prapor 2. pluku, posílený průzkumnou, ženijní a zdravotní rotou. Operace měla krycí jméno Hannibal.

   26. dubna ráno odstartovaly Junkersy Ju 52 se šesti kluzáky DFS 230, následovány 40 dopravními letouny s parašutisty. Kluzáky přistály po obou stranách mostu. Výsadkáři docílili naprostého překvapení. Během deseti minut byli obránci přemoženi a ženisté zneškodňovali výbušniny na mostě. Britové si ale brzy uvědomili svou početní převahu a rozpoutal se tvrdý boj, během kterého most vybuchl.

   Příčiny výbuchu jsou dodnes nejasné. Krátce předtím seskočili parašutisté z I. a II. praporu v oblasti Korintu. Ukořistili nějaká vozidla a zahájili pronásledování ustupujícího nepřítele. Velmi rychle dobyli Argos i Nauplion, zajali vrchního velitele řecké Peloponéské armády, na jehož rozkaz všechny řecké jednotky složily zbraně.

   Odpoledne 27. dubna seskočil v okolí Korintu III. prapor 2. pluku, aby zajistil předmostí dokud nedorazí hlavní síly. 28. dubna dorazila 5. tanková divize. Ženisté vybudovali provizorní most a motorizované jednotky tak mohly pokračovat v cestě na jih Řecka.

   25. dubna vydal Adolf Hitler rozkaz číslo 28, v němž nařídil provedení operace Merkur – vzdušný výsadek na ostrov Kréta.

   Podle Studentova plánu se mělo zaútočit na více míst najednou, a podle vývoje situace soustředit posily na to místo, kde by se útok vyvíjel nejúspěšněji. Němci neočekávali silný odpor a jejich útok se měl soustředit na získání letiště a umožnit tak přistání letecké pěchoty. 22. divize se ale nalézala v Rumunsku, namísto ní poskytla armáda 5. horskou divizi generálmajora Ringela. Na severním pobřeží Kréty byla v roce 1941 tři malá letiště v Maleme, Rethimnonu a Heraklionu.

   Student rozdělil své jednotky do tří bojových seskupení. První den měla skupina West generálmajora Meindla s většinou z 1. útočného pluku dobýt Maleme, zatímco skupina Mitte generálporučíka Süssmanna s většinou 7. letecké divize obsadí Chanii a následně Rethymnon, a skupina Ost plk. Bräuera s jedním paradesantním a jedním horským plukem měla dobýt Heraklion. Součástí plánu byla i námořní invaze. Řecké rybářské bárky měly dopravit těžší zbraně, dopravní prostředky a dva prapory 5. horské divize. 19. května večer byly přípravy ukončeny.

   20. května kolem sedmé ráno seskočili první parašutisté nad Maleme a Chaniou. Mnoho malých skupinek bylo zlikvidováno dříve než se jim podařilo dostat se ke kontejnerům se zbraněmi.

   Jednotky útočného pluku skupiny West, přistávající v kluzácích v okolí letiště Maleme, se dostaly do potíží ještě dřív než dosedly na zem. Řada kluzáků havarovala, některé byly zasaženy palbou obránců už ve vzduchu nebo během přistávání. Generál Meindl byl těžce raněn a výsadkáři se jen s obtížemi soustřeďovali. Všude se dostávali do silné a účinné palby obránců.

   Parašutistům se nevedlo o moc lépe. Někteří nebyli vysazeni na správných místech, někde byli napadeni a zdecimováni místní domobranou a ozbrojenými civilisty. Výsadek III. praporu na východní straně letiště skončil krveprolitím. Novozélanďané sestřelovali parašutisty ještě ve vzduchu. Ti, kteří seskočili u města Maleme byli napadáni nejen Novozélanďany, ale i místním obyvatelstvem.

   V městečku Pirgos, východně od letiště, byla věznice. Když britský důstojník viděl snášející se parašutisty, otevřel všechny cely a vydal vězňům zbraně. Z parašutistů skoro nikdo nepřežil.

   Velitel divize generálporučík Süssmann zahynul, když se jeho kluzák zřítil do moře.

   3. parašutistický měl pluk obsadit městečko Galatas, město Chania a přístav Suda. Ani jemu se nedařilo. Pro potřeby operace byl 3. pluk doplněn dvěmi rotami z útočného pluku, které měly přistát na jihu poloostrova Akrotiri. Jejich kluzáky se však dostaly do palby protiletadlových baterií, výsadek se rozptýlil po celém poloostrově a během několika minut ztratil víc než sto mužů. Plukovník Heidrich oznámil Studentovi, že mu ze 3500 mužů zbylo sotva tisíc.

   Dopravní Junkersy se mezitím vrátily na řecká letiště naložit druhou vlnu. Ztráty na letadlech byly proti očekávání nízké. Letouny však přilétaly se zpožděním a další zdržení se nabralo při jejich dotankování.

   2. pluk plk. Sturma ze skupiny Mitte seskočil kolem čtvrté hodiny odpoledne ve 40° vedru u města Rethimnon. Čtyři skupiny byly rozptýleny na úseku dlouhém téměř deset kilometrů. Dopravní Junkersy byly sestřelovány ještě ve vzduchu a v nastalém zmatku řada parašutistů seskočila do moře, kde utonuli. Parašutisté kteří zaútočili na letiště byli odraženi a museli přejít do obrány.

   Podobná situace byla u Heraklionu. Patnáct Ju 52 bylo sestřeleno a z II. praporu 1. pluku zbylo pouhých 60 mužů.

   Ztráty které utrpěly německé výsadkové prapory první den byly děsivé. Jedinou naději skýtala situace u Maleme. Kótu 107, která ovládala letiště, bránil novozélandský prapor. Němci je přes těžké ztráty pomalu vytlačovali z obranných pozic. Velitel novozélanďanů nakonec za tmy vyklidil pozice a ustoupil. Tím se rozhodlo o osudu letiště.

   21. května odpoledne Student vsadil vše na jednu kartu rozhodl se nasadit 100. pluk 5. horské divize. Mezi prvními přistál jeho velitel, plk. Utz. Letištní plocha byla pokryta ohořelými vraky letadel. Utz dal okamžitě rozkaz k vyčištění letiště a ujal se řízení letištního provozu.

   Jednotky dopravované po moři byly rozprášeny britským loďstvem, a i když se větší část mužstva zachránila na plovacích vestách a nafukovacích člunech, neměly již možnost zasáhnout do boje.

   22. května začal pravidelný přísun německých posil, a horští myslivci vystřídali vyčerpané výsadkáře. Těžiště bojů se přeneslo do vnitrozemí. Plk. Utz se svým plukem obešel britskou obranu z jihu, a když 23. května dorazily další posily, Britové začali pomalu ustupovat. Nelze říci, že by nebojovali s odhodláním, selhalo však jejich velení. Brzy bylo jasné, že bitva je rozhodnuta. Za místo evakuace vybrali Britové rybářskou vesničku Chóra Sfakión na jižním pobřeží Kréty.

   23. května se na Krétu přesunul štáb XI. sboru s generálem Studentem. Na západě dobyli Němci Kastelli, u Chanie se spojily Ringelovy jednotky s obklíčeným 3. plukem a 26. května prapor kpt. von der Heydte obsadil hrdlo poloostrova Akrotiri. Osud Chanie a přístavu Suda byl zpečetěn. Obě města byla obsazena o den později a ve stejný den dal Freyberg rozkaz k ústupu přes hory na jih do přístavu Sfakia. Jednotky 5. horské divize zatím postupovaly na Rethimnon a Heraklion, aby uvolnily obklíčené výsadkáře.

   Němci byli unaveni a vyčerpáni, takže nejprve ústup Britů nezaznamenali. Když se vzpamatovali a začali tlačit na ustupující jednotky, morálka Britů pomalu upadala.

   31. května v noci dorazil do Sfakie poslední konvoj. Když se to dozvěděla vojska shromážděná v přístavu, vypukla panika. Příštího dne zbývajících pět tisíc obránců Sfakie kapitulovalo a Němci obsadili přístav. 1. června 1941 bitva o Krétu skončila.

   Kréta mohla být udržena. Německé záměry byly totiž Britům známy díky systému Ultra. Britové přišli na šifrovací klíče a podstatu přístroje Enigma, který Němci považovali za nerozluštitelný. Zcela mimořádně Churchill povolil, aby velitel Kréty, generál Freyberg, měl k informacím Ultra přístup. Freyberg tak byl prakticky o všem informován ve stejné době jako sami němečtí velitelé. Od Ultra také věděl kdy a kde přistanou parašutisté.

   Operace Merkur je jediným příkladem v dějinách, kdy vzdušné síly dosáhly většího strategického vítězství. I když výsadkové jednotky utrpěly vážné ztráty a měly 25 procent zabitých, raněných a nezvěstných, obsazení Kréty výsadkovými jednotkami, k němuž došlo i přesto, že Velká Británie měla námořní převahu, představovalo jednu z nejobdivuhodnějších epizod války.

   Hitler si našel čas, aby Studenta a jeho velící důstojníky vyznamenal Rytířskými kříži. Pak jedinou větou zmařil všechna Studentova  další očekávání: „Moment překvapení je ztracen. Kréta ukázala, že dny výsadkových operací jsou sečteny…“

 

Na východě

Vítězství německých výsadkářů na Krétě se stalo i jejich labutí písní. Moment překvapení byl sice ztracen, ale nikoliv jejich bojové kvality.

   22. června 1941 napadlo nacistické Německo Sovětský svaz. Říční přechody, mosty a důležité komunikační uzly měly být obsazeny vzdušnými výsadky. Po operaci Merkur už o tom není ani zmínka.

   Na východní frontě bojovali výsadkáři většinou jako pěchota. Byly provedeny výsadkové akce menšího rozsahu, většinou v síle čety nebo i družstva, které plnily diverzní úkoly.

   Koncem září 1941 byly části 7. letecké divize mobilizovány a odeslány k Leningradu. Více než tři tisíce parašutistů zde bylo během nelítostných bojů zabito nebo raněno. Mnozí z těch, kteří přežili peklo na Krétě, navždy leží v zasněžených lesích u řeky Něvy. 15. listopadu 1941 při inspekci 3. pluku stálo nastoupeno pouze 120 mužů. Pluk byl převelen do Německa. Přeživší měli to štěstí, že mohli strávit vánoce doma s rodinami. V Gardelegenu, Grossbornu a Stendalu proběhly doplňování a reorganizace. Odtud pak byl pluk přeložen do Francie.

   2. parašutistický pluk byl držen v rezervě, ale to netrvalo dlouho. V listopadu se Skupina armád Jih dostala na Ukrajině do defenzivy. Nastávala krutá zima a německý postup se zpomaloval. 2. parašutistický pluk dorazil koncem listopadu 1941 do Stalina a byl vržen do těžkých zimních bojů u řeky Mius. Teploty dosahovaly -45ºC. Vesnice Vorošilovka, Ivanovka a Petropavlovka se staly terčem úporných bojů. 23. ledna 1942 parašutisté zadrželi velkou sovětskou ofenzivu u Vorošilovky, a odrazili i následující útoky.

   Konečně se parašutisté měli vrátit domů. Po jedné z nejkrutějších zim v ruských dějinách vyjel 18. března 1942 první transport. 4. dubna však byl přesměrován na Krasnogvardějsk. Generál Vlasov zahájil ofenzivu.

   Muži 2. parašutistického pluku byli posláni do bažin kolem Volchova. Ve vražedném prostředí zde prapory bojovaly až do poloviny roku. Koncem června byli parašutisté konečně staženi a v prvních červencových dnech byl 2. pluk přeložen zpět do vlasti.

   Dále na severu se situace zhoršovala. Generálmajor Meindl byl jmenován velitelem bojové skupiny Meindl. V prosinci 1941 byl vyslán do města Vjazma, 160 km na východ od Smolenska. Do poloviny února sovětská vojska příliš neútočila, jen vázala německé síly na místě. Poté prorazily mezi německou 4. armádou a 4. tankovou armádou. Meindl dostal rozkaz odříznout se svými parašutisty tento sovětský úderný klín.

   Kampfgruppe Meindl se podařilo zmařit pokus o průlom. Sovětské velení nakonec kvůli vysokým ztrátám v tomto sektoru útok zastavilo. Začátkem března předal Meindl pozice XII. armádnímu sboru. V létě roku 1942 byla většina 7. Fliegerdivision na odpočinku a obnově v Normandii.

 

   Operace na sovětské frontě připravily Studenta o nejlepší kádry. Pro některé jednotky 7. letecké divize, které teď velel generálmajor Heidrich, nasazení v Rusku pokračovalo. Na podzim 1942 byla 7. Fliegerdivision znovu vržena doprostřed pekla východní fronty – do těžkých bojů u Smolenska. Divize byla v Normandii doplněna, vyzbrojena a vyškolena. Jednadvacet tisíc vojáků, kteří prošli kromě bojového školení také parašutistickým kurzem, bylo nesmyslně nasazeno jako pěchota.

   1. parašutistický pluk podplk. Schulze byl převelen do Vitebska. U Smolenska a Vjazmy operovala silná partyzánská uskupení generála Bělova. V prosinci 1942 byl odpor Sovětů v této oblasti zlomen a partyzánská činnost ochromena. V lednu 1943 byl pluk přesunut do prostoru Orla.

   3. pluk dorazil v říjnu 1942 do Lesné u Smolenska, a odtud do bojové zóny u Rybševa. Boje trvaly celé měsíce, německé jednotky byly dobře opevněné a nová zimní výstroj jim umožnila snášet čtyřicetistupňové mrazy daleko lépe. 30. března byl 3. parašutistický pluk vystřídán a shromážděn u Smolenska na krátký odpočinek. Odtud zamířil zpět do Německa.

   Na konci března 1943 byla celá 7. divize přesunuta na západ, nejprve do Německa a pak do jižní Francie. Parašutisté dokázali, že i v nejtěžších klimatických podmínkách a mrazech ruské zimy zůstali tou elitou, která dobyla Krétu a získala zasloužené místo v dějinách vojenství. Jejich bojeschopnost sice nebyla ztracena, ale z utrpěných ztrát se již zcela nevzpamatovali.

 

Parašutisté v Africe

Generálu Studentovi bylo nařízeno vytvořit bojovou skupinu parašutistů v síle brigády. Velitelem byl jmenován generálmajor Ramcke a jednotka byla známá jako Brigade Ramcke. Byla součástí německo-italských sil které měly provést invazi na Maltu. Po jejím odvolání byla Brigáda v červnu 1942 vyslána do Afriky.

   Ramcke rozčlenil brigádu na samostatné bojové skupiny. Všechny prapory Ramckeho brigády bojovaly jako pěchota. Podnebí ovlivňovalo denní režim vojáků i jejich morálku. V tunelech vykopaných v kamenném podloží, přikrytých maskovacími celtami, které je chránily před sluncem, přežívali parašutisté dělostřeleckou palbu ve dne a nálety v noci. V nekonečné pustině měli parašutisté pocit, jako by na ně zapomněli. Nikdo z nich nechápal, proč je tato perfektně vycvičená jednotka tak zbytečně nasazována v poušti.

   Po bitvě u Ghazaly byla britská 8. armáda zatlačena k El Alameinu. Velení vojsk Osy připravovalo na září 1942 ofenzivu, jež měla dobýt klíčovou výšinu Alam Halfa. Ramckeho brigáda měla prolomit britskou obrannou linii u El Alameinu a dosáhnout Suezu. Útok začal 30. srpna, ale byl pro nedostatek pohonných hmot zastaven.

   23. října zahájil ofenzivu britský generál Montgomery. Ramckeho brigáda hájila centrální úsek fronty, který byl relativně klidný, neboť nejtěžší boje se odehrávaly u pobřeží.

   Německá protiofenziva 27. října selhala a Rommel vydal rozkaz k ústupu. Ramckeho brigáda však byla ve špatných pozicích a vzniklo reálné nebezpečí, že bude obklíčena a zničena.

   Ramcke dal 2. listopadu svým jednotkám rozkaz k  ústupu. 3. listopadu prolomily britské tanky obranu v italském úseku. Nová hrozba obklíčení vyhnala Ramckeho jednotky na další dlouhý pochod. Podle rozkazu měla brigáda dosáhnout průsmyku Fuka a zaujmout obranu po obou stranách pobřežní silnice, vedoucí do Bír Fuky. To znamenalo, že brigáda musela nyní urazit 120 kilometrů.

   Ústup k liniím vojsk Osy vedl brigádu nejprve na západ. Potom vyrazila k severu, aby se dostala na hlavní pouštní komunikaci Via Balbia. V polovině cesty zjistili že průsmyk je již obsazen. Novým cílem se stala Marsa Matrúb, vzdálená 300 kilometrů.

   6. listopadu narazili průzkumníci na britskou zásobovací kolonu. V ukořistěných náklaďácích, naložených vodou, potravinami a materiálem pro tankové jednotky, dorazili parašutisté o den později na křižovatku mezi Marsa Matrúb a oázou Siwa, kde narazili na německé průzkumné oddíly.

   Rommelovo rozhodnutí ustoupit navzdory Hitlerovým příkazům zachránilo Afrika Korps před úplným zničením. I přes nedostatek vozidel se Ramckemu podařilo dostihnout Rommelovy jednotky u Fuky za pět dní; 7. listopadu 1942 však ze čtyř tisíc mužů brigády zbývalo jen šest set. Koncem listopadu byl Ramcke odvelen do Německa a následně pověřen formováním 2. Fallschirmjäger Division. Osmnáctého ledna 1943 byla brigáda formálně rozpuštěna.

 

   Vylodění Spojenců v severní Africe (operace Torch) v listopadu 1942 zkomplikovalo situaci vojsk Osy na této frontě. Německo-italská vojska, ustupující po porážce u El Alameinu do Libye, se ocitla před reálnou možností úplného zničení.

   V Remeši byl mobilizován 5. parašutistický pluk pplk. Kocha a za několik dní letěli jeho parašutisté do Tunisu. Zpočátku zabezpečili okolí Tunisu, později se jedna rota přesunula do oblasti Djedeida, kde chránila most nad řekou Medjerda. Následoval je 11. parašutistický ženijní prapor Maj. Witziga, jehož cílem byla oblast na západ od Tunisu.

   K prvním bojům došlo 17. listopadu u Djebel Abiod. Byla to nejzápadnější linie dosažená Witzigovou bojovou skupinou. Spojenci proti ní nasadili silné tankové jednotky. Witzig se stáhl do příznivějšího obranného postavení u tunelu Jefna a zde se bránil až do ledna 1943.

   Barenthinův pluk byl narychlo sestaven z různých jednotek výsadkového sboru pro nasazení v Tunisku. 20. listopadu dorazil do Bizerty. Jeho jednotky okamžitě pronikly do prostoru Mateur, kde vybudovaly obranné pozice. Jejich pravé křídlo zajišťoval Witzigův prapor. Vlevo od Barenthina pronikli Kochovi výsadkáři přes Tebourbu k Medjez el Bab.

   20. listopadu zaútočili Spojenci na Medjez el Bab. Kochovi výsadkáři museli ustoupit. Spojencům se tím uvolnila důležitá silnice do Tebourby.

   29. listopadu seskočili britští výsadkáři na letišti v Depienne, aby zde zničili německé letouny. Ale letiště bylo opuštěné. V ranních hodinách 30. listopadu dorazili k letišti Oudna, aby to bylo rovněž prázdné. Naproti jim vyrazily dvě roty 5. parašutistického pluku s tankovou průzkumnou četou, pod velením kpt. Jungwirtha. Britští výsadkáři utrpěli velké ztráty. Z mužů, kteří 29. listopadu vyrazili na zbytečnou výpravu, se 3. prosince vrátila čtvrtina.

   Nástup nepříznivého zimního počasí vedl k  útlumu bojové činnosti. V lednu 1943 deště proměnily cesty v neprůjezdná blátiště, ve vyšších polohách napadl sníh. Na počátku roku 1943 početní stav Witzigova parašutistického ženijního praporu poklesl na nebezpečně nízkou úroveň, podobně jako u ostatních německých vojsk v Tunisku. Vyčerpaní muži byli od listopadu téměř nepřetržitě v akci. Hlídky přinášely deprimující zprávy o mohutnící síle Spojenců. Napětí a stálý úbytek vojáků, způsobený zraněními a nemocemi, si vybíraly svou daň.

   12. května se do spojeneckého zajetí vzdalo posledních 322 parašutistů z 5. pluku. 13. května 1943 válka v Africe skončila.

 

Bitva o Itálii

Na jaře 1943 byly zdecimované jednotky 7. letecké divize po návratu z Ruska přeloženy do posádek v Normandii a Bretani k odpočinku a reorganizaci. 7. letecká divize byla rozpuštěna a byly založeny dvě nové divize: 1. a 2. Fallschirmjäger Division. Obě měly být zařazeny do sestavy XI. leteckého sboru.

   10. července 1943 po oznámení Spojeneckých výsadků na Sicílii byl u XI. leteckého sboru vyhlášen poplach. 12. července ráno nastoupili parašutisté z 3. pluku do letounů. Mezipřistání měli na letišti u Neapole. V 18.15 seskočilo 1400 parašutistů z 3. FJR v rovině jižně od Catanie. 13. července pak přistáli další parašutisté na letišti v Catanii.

   V noci z 13. na 14. července seskočili na Sicílii britští parašutisté. Jejich cílem byl most u Primosole, v jehož blízkosti právě zřídili své obranné pozice němečtí parašutisté.

   Kolem druhé hodiny v noci obsadilo asi 50 Britů most poté, co zahnali jeho italské obránce. Ženisté se okamžitě pustili do odstraňování náloží. Ale na jižním konci mostu zajišťoval obranu prapor německých parašutistů, složený převážně z veteránů. Během prvních hodin bitvy způsobili Němci Britům citelné ztráty.

   Po šestnácti hodinách bojů byli Britové z mostu vytlačeni. Most se jim nakonec podařilo získat až 17. července, po krvavých střetech a za podpory tanků. Mezitím u Catanie přistály další jednotky 1. parašutistické divize, následovány 4. plukem pplk. Walthera.

   17. července se podařilo 23. britské obrněné brigádě prorazit přes Primosolský most a vytvořit na severním břehu předmostí. XIII. britský armádní sbor soustředil další a další tanky. Proti němu stálo pět parašutistických praporů, které se zde udržely do 3. srpna. 25. července, po svržení Mussoliniho, začalo německé velení chystat ústup na pevninu.

   Zatímco Američané ve svém sektoru postupovali, britská 8. armáda se ve východní části ostrova zoufale trápila. Montgomeryho vojáci platili za dobytí každého hnízda odporu vysokou cenu.

   17. srpna opustil Sicílii poslední německý voják. Německému velení se podařilo přesunout na pevninu vojsko i s materiálem.

 

   24. července se Mussolini stal obětí spiknutí, byl zbaven všech funkcí a zatčen. Nahradil ho maršál Badoglio a italský fašistický režim se rozpadl. Badogliova ujišťování o spojenectví Hitlera neošálila a nařídil realizovat Plán Achse: obsazení Itálie.

   Zatímco jednotky 1. parašutistické divize bojovaly na Sicílii a 1. parašutistický pluk Obstlt. Schulze čekal jako záloha na pevnině u Neapole, 2. parašutistická divize generálporučíka Ramcke zůstávala v jižní Francii. 25. července večer jí byla vyhlášena bojová pohotovost. V následujících třech dnech přepravilo 90 transportních letounů 13 000 parašutistů na letiště Pratica di Mare u Říma.

   Zatímco němečtí vojáci bojovali se Spojenci kteří se vylodili v jižní Itálii, italská vojska 8. září kapitulovala. 2. parašutistická divize dostala rozkaz okamžitě odzbrojit italské jednotky v římské posádce a provést okupaci města. Večer 10. září byl Řím obsazen. II. prapor maj. Gerickeho z 6. parašutistického pluku provedl 9. září výsadek na sídlo italského generálního štábu v Monte Rotondo, aby v kritické chvíli ochromili jeho činnost. 11. září mohl polní maršál Kesselring oznámit, že téměř celé italské území se nachází pod správou německé armády.

   12. září I. prapor maj. Morse ze 7. parašutistického pluku odvážným kluzákovým přepadem osvobodil Mussoliniho z jeho domácího vězení v hotelu Alberto-Rifugio na vrcholku hory Gran Sasso. Operace měla krycí název Eiche. III. prapor 7. parašutistického pluku obsadil 18. září ostrov Elba, zbytek 7. pluku pplk. Pietzonky obsadil Korsiku. I. prapor 2. parašutistického pluku se 12. listopadu podílel na operaci Leopard, dobytí ostrova Leros. Tím byly zmařeny pokusy Spojenců získat na těchto ostrovech základny k dalším útokům na Itálii.

   1. a 2. parašutistická divize poté vedly v Itálii úspěšně ústupové boje. 8. listopadu byla 2. divize převelena na východní frontu a v Itálii byla sestavena nová, 4. parašutistická divize.

 

   Kesselringovi se podařilo přesvědčit Hitlera o možnosti zastavit Spojence na Gustavově linii, táhnoucí se od Ortony až po ústí Garigliana, kolem masivu Monte Cassino.

   Americký velitel generál Clark i britský polní maršál Montgomery si přáli obsadit italské hlavní město. Montgomery plánoval obsadit Ortonu a Pescaru, což by umožnilo 8. armádě obrátit se na západ a otevřít cestu na Řím. Útok začal 4. prosince 1943. 3. parašutistický pluk plk. Heilmanna se vyznamenal při obraně města Ortona na pobřeží Jaderského moře. Ti, kteří zde bojovali, později nazvali bitvu o Ortonu „Kanadským Stalingradem“. Průlom britské 8. armády zde byl zmařen.

   Spojenci se na základě krvavé zkušenosti z Ortony vzdali všech průniků na sever od Apenin. Clark se pokusil prolomit německé pozice u Monte Cassina, které bránily přístupu do údolí Liri a cestě na Řím. Ofenziva začala ve spojení s jednotkami vyloděnými na jih od hlavního města.

   22. ledna 1944 přistál americký VI. sbor u Anzia. 4. parašutistická divize byla jedna z jednotek, které zadržely postup Spojenců v tomto úseku, a rozmělnily jej na poziční válku.

    Bitva o Monte Cassino se stala jedním z nejlepších ukazatelů odvahy, houževnatosti a dovednosti, pro které se němečtí parašutisté stali známými. 1. parašutistická divize držela pozice v blízkosti historického kláštera Monte Cassino. Spojenecké vrchní velení odmítalo věřit že němci nevyužívají takovéto postavení,  a nařídili jej srovnat se zemí. Náletem více než dvou set bombardérů byl starobylý klášter proměněn v ruiny. Po bombardování se Němci přestěhovali do pozic mezi zbytky zdí a neporušených sklepů, které poskytly vojákům vynikající ochranu. To umožnilo parašutistům vydržet měsíce opakovaných útoků a těžkého bombardování. Zde získali od Spojenců přezdívku "Green Devils" (Zelení ďáblové), díky jejich houževnaté obraně zničeného města a kláštera proti přesile. Způsobili Spojencům obrovské ztráty, ale nakonec museli ustoupit, aby se vyhnuli obklíčení. Po jejich ústupu nakonec obsadily ruiny kláštera polské jednotky.

   Němečtí parašutisté v Itálii vedli ještě mnoho úspěšných obranných bojů a bitev, na Jaderském pobřeží, v Toskánsku, u řeky Pád, aby se po zhroucení německé obrany na všech frontách 2. května 1945 konečně vzdaly. Spojenci se na území Itálie střetli s mnoha německými formacemi, avšak jen málokteré z nich si u nich získaly takový respekt, jako německé parašutistické jednotky.

 

Ústup na všech frontách

Počátkem listopadu 1943 zahájilo sovětské velení ofenzivu, jejímž cílem byl Kyjev. 2. parašutistická divize byla přeložena k Žitomiru. Její protiútok, zahájený 29. listopadu, se zpočátku setkal s těžkým sovětským odporem a komplikovalo jej špatné počasí. Operace však byla úspěšná.

  Dále na jihu ale sověti německými liniemi prorazili. 12. prosince byla 2. divize stažena a letecky přepravena do Kirovogradu, kde vznikla krizová situace. Parašutisté ji měli jako “hasiči” vyřešit.

   5. ledna 1944 zahájil 2. ukrajinský front maršála Koněva v součinnosti s 1. ukrajinským frontem ofenzivu, která měla odříznout a zničit německé jednotky mezi Kanevem na Dněpru, Kirovogradem na Ingulu a Pervomajskem na Bugu. Do 8. ledna byly v kotli u Kirovogradu uzavřeny tři německé divize a podobný osud očekával i 2. parašutistický pluk. Podařilo se mu však vyklouznout.

   Za stálých bojů se 2. divize stahovala na západ. V březnu udeřily sovětské síly od Kyjeva na jih. Parašutisté se museli dát pod tlakem nepřátelských tanků na ústup a poslední týden v březnu překročili řeku Bug. Během dubna 1944 byly unavené zbytky 2. divize staženy z linií na krátký odpočinek a doplnění. 10. května dorazila 2. parašutistická divize k zákrutům Dněstru. Zde zadržela velkou sovětskou ofenzivu.

   Během léta 1944 byla Armádní skupina Střed zdecimována během sovětské operace Bagration, která probíhala současně s vyloděním v Normandii. V polovině července se sověti blížili k Baltskému moři.      

   6. června se Spojenci vylodili v Normandii. 6. parašutistický pluk maj. von der Heydte se zde střetl s americkými výsadkáři v bojích kolem města Carentan. Řadu týdnů bojoval na invazní frontě, až v jeho stavech zůstalo jen 60 bojeschopných mužů. Do bojů v okolí St. Lô byla nasazena 3. parašutistická divize. Poté uvázla v kapse u Falaise. Z divize se z tohoto inferna dostalo asi 4000 vojáků.

   Třináctého června dostala 2. parašutistická divize rozkaz k přesunu do Bretaně. Za nepřetržitých bojů s partyzány i s americkými jednotkami se stáhla do opevněného přístavu Brest, kde se bránila až do 19. září.

   7. července 1944 byl 16. parašutistický pluk vyslán do obklíčeného Vilniusu. 13. července se jeho německé posádce zdařil průlom na západ. Pluk zde operoval až do konce války, kdy padl do sovětského zajetí.

   Parašutisté byli páteří německé obrany na kanálech severní Belgie. V září 1944 byly z nejrůznějších jednotek narychlo zformovány oddíly a pluky výsadkářů do něčeho, co připomínalo divize a sbory. Tyto zformované jednotky byly podřízeny Studentovi, 11. srpna povýšeného na generálplukovníka, a pojmenovány poněkud bizardně jako 1. parašutistická armáda. Tyto jednotky zasáhly do bojů při Spojenecké výsadkové operaci Market-Garden, bojovaly v okolí Overloonu v Nizozemsku. Na podzim roku 1944 vedly úporné obranné boje na řece Máze.

   16. prosince zahájil Hitler svoji poslední ofenzívu v Ardenách. Útoku se zúčastnila i reorganizovaná 3. a 5. parašutistická divize. 18. ledna proběhla v rámci ofenzívy i poslední německá výsadková operace této války s kryptonymem Stösser. Němečtí parašutisté pod velením plk. von der Heydte měli být vysazeni do amerického týlu. Operace skončila naprostým fiaskem. Parašutisté byli roztroušeni desítky kilometrů daleko. Jediným neplánovaným aspektem se stala „parašutistická horečka“, kdy tisíce Američanů pročesávalo lesy v honbě za diverzanty. Von der Heydte se vzdal 22. prosince. Ardenská kampaň skončila neúspěchem. Do 28. ledna Američané obsadili původní linii fronty před 16. prosincem.

   Je velmi těžké přehledně popsat bojovou cestu německých parašutistických jednotek v posledních měsících války. Zvláště na západě se jednotky postupně rozpadaly a jejich zbytky se stávaly součástí jiných pluků a divizí. V bojích na západní frontě, které vyústily v přechod přes Rýn, řady parašutistů značně prořídly. Například 5.FJD byla v Normandii a Ardenách téměř zcela zničena, zbytek divize padl do zajetí u Nürburgringu. Většina vojáků 3.FJD byla zabita nebo zajata při obraně Porýní.

   V posledních měsících války se obnovená 2.FJD genpor. Lacknera, 6.FJD genpor. Plochera, 7.FJD genpor. Erdmanna a 8.FJD genmjr. Wadehna, zúčastnily velké obranné bitvy mezi Mázou a dolním Rýnem. Bojovaly v Reichswaldu, u Geldernu, v Emmerichu a Weselu. Generál Schlemm, který převzal 1. parašutistickou armádu, ustupoval se svými divizemi krok za krokem zpět. Parašutisté urputně bojovali na předmostí Wesel. Odolávali zde 31 dní.

   Když však 24. března 1945 Spojenci překročili řeku Rýn, zahájili parašutisté rychlý ústup na sever. 6. a 8.FJD společně kladly Spojencům tuhý odpor na východním břehu a kryly tak ústup ostatních jednotek.

   Při ústupu Německem ke kanálu Hunte - Ems a k Edewechtské hrázi mezi Edewechtem a Friesoyte byly stále v boji. Upozornila zde na sebe 12. parašutistická brigáda samohybných děl, sestavená na konci podzimu 1944.

   7.FJD kapitulovala nedaleko Oldenburgu. Rozbité a izolované jednotky bojovaly až do hořkého konce po celém území Německa. 2.FJD byla zničena v Porúří během amerických ofenziv. Zbytky 3.FJD padly do zajetí rovněž v Porúří.

   Ještě v březnu 1945 byla u štýrského města Graz nasazena v Itálii vzniklá 10. parašutistická divize. Měla se zde postavit vojskům 3. ukrajinského frontu, který postupoval z Maďarska. 27. dubna byla divize stažena do Československa. Její zbytky vedly poslední boje na sever od Brna a v prvních květnových dnech byly rozdrceny Rudou armádou.

   Když Sověti postoupili v březnu 1945 k Odře, byla proti nim nasazena 9. parašutistická divize generála Bräuera. Divize držela výhodnou obrannou pozici na Seelowských výšinách, na hlavním směru útoku vojsk maršála Žukova. 14. dubna 1945 zahájili Sověti Berlínskou operaci. 9. parašutistická divize zpočátku odolávala všem útokům, ale nakonec byla převálcována sovětskými tanky.

   23. dubna vydal velitel obranného prostoru Berlín generál Weidling rozkaz stáhnout zbytky 9.FJD k obraně Berlína. 30. dubna se na levém úseku 9.FJD Sověti připravovali k útoku na Říšský sněm. Pohotovostní jednotky byly vyčerpané. Sověti po několika neúspěšných pokusech pronikli do Reichstagu a ve 12.25 vyvěsili v prvním patře rudý prapor. V 15.30 spáchal Adolf Hitler ve svém bunkru sebevraždu. Ve 20.50 byla budova Říšského sněmu dobyta a rudý prapor zavlál nad její kopulí.

   Malé skupiny parašutistů se účastnily bojů na západním bojišti až do pádu Berlína, jejich příběhy se však ztratily v chaosu posledních dní existence Třetí říše. S konečnou porážkou Němců na obou frontách a pádem Berlína skončila také válka pro německé parašutisty.